A je to tady! Polovinu prázdnin máme za sebou a nastal den naší další daleké projektové cesty. Vůbec poprvé se podíváme na youth exchange do Arménie, no a protože ceny letenek jsou podstatně výhodnější přes Gruzii, budeme to mít i s krátkou zastávkou v Tbilisi.
Cesta do Prahy uběhla docela rychle, postupně jsme se sešli v našem kupé Regiojetu a hurá do dálek. Náš let s Turkish airlines je naplánován až na večer, každopádně si necháváme velkou časovou rezervu, kdyby náhodou nastalo nějaké zpoždění na trati. Z Prahy odlétáme po sedmé hodině večer směr Istanbul. Docela se těšíme na večeři na palubě, Turci mívali vždy nejlepší občerstvení. No ale nakonec nás trochu zklamali, stejně jako spousta dalších leteckých společností přešli na úsporný stravovací systém a tak si holt dáme je bagetu, zákusek a něco k pití. Kde jsou ty časy teplých večeří....
Let ubíhá celkem pohodlně, už se blížíme k Istanbulu, pak ale pilot žádá, ať se připoutáme, počasí nad Istanbulem asi není nic moc. Na monitoru sleduju, jak si přidáváme dvě kolečka nad východem Bulharska a teprve pak přelétáme nad Turecko. A ještě není všemu konec, provádíme další netradiční manévry nad Istanbulem, ale potom už konečně přistáváme! Na přestup máme pohodlné dvě hodinky, takže stíháme projít terminálem, toalety, koupit něco k pití a ještě zbývá čas na něco málo internetu.
Po půlnoci odlétáme přes Černé moře směr Gruzie, přidáváme další hodinu časového posunu a brzy ráno přistáváme v Tbilisi. Vyzvedáváme batohy a kufry a jdeme hledat řidiče, který by nás měl odvézt do Arménie. Naštěstí se vše povedlo během minuty a my se těšíme, že v minibuse trochu dospíme naše létání. Z letiště v Tbilisi by s námi měli jet ještě Francouzi, ale řidič se k tomu moc nemá, snaží se nás přesvědčit, že dostal za úkol vyzvednout je naši výpravu. Když ani vytištěné maily od Tiggy nepomáhají, vzdáváme to... Co už, aspoň budeme mít více místa :-)
Po půlhodině cesty, kdy už opouštíme Tbilisi, zvoní telefon, následuje vzrušená debata a otočka zpět na letiště. Měli jsme pravdu, Francouzi čekají na letišti. Na druhý pokus ale vše už probíhá podle původního plánu a my vyrážíme na šestihodinovou cestu do Arménie.
Před odjezdem jsme asi všichni v našem týmu pročítali různé weby a sháněli informace o Arménii, včetně toho, co doporučuje naše ministerstvo. Pro klid duše jsme zaregistrováni i do databáze Drozd, ale snad bude vše v pořádku. Trasa mezi Tbilisi a Jerevanem nabízí dvě možnosti, buď se vydat podíl arménsko-ázerbájdžánských hranic, což je považováno za nebezpečnější kvůli občasným nepokojům na hranici, anebo druhou cestou vnitrozemím. Když řidič na tomto rozcestí zatáčí doleva, je jasné, že se podíváme na místa vedoucí kolem hranic a přes ně uvidíme i něco málo z Ázerbájdžánu.
Cesta ubíhá docela plynule, i když vzhledem ke stylu jízdy našeho řidiče raději pozorujeme, co se kde děje. Předjíždění ve stylu "však se nějak vejdeme", komunikace v ruštině způsobem face to face (nikoliv tedy řidičova face směr přední sklo autokaru) anebo dodržován rychlosti ve smyslu "číslo na dopravní značce krát dva", asi tak nějak vypadala naše cesta až do Tsaghkadzoru.
Málem bych zapomněl na gruzínsko-arménské hranice. Vrátili jsme se do časů osmdesátých let, na hranicích vystoupit z auta, vzít všechna zavazadla na kontrolu a pak zase nastoupit. Jako bych se vrátil o třicet let zpátky na hraniční přechod v Chalupkách.... Tak, po cestě ještě jedna malá stopka na kafe a po poledni jsme na místě. Welcome to Tsaghkadzor!!
Žádné komentáře:
Okomentovat